Venkovan ve velkoměstě
První delší cesta autem rovnou do velkoměsta.. Stal se zázrak a Bonifác si snad poprvé nevšímal kšír…jestli to nebude tou podstrčenou buvolí kostí. Já celou cestu neutrousila od volantu ani slovo, abych ho od této bohulibé činnosti nevyrušila. Z prvních okamžiků v Praze byl ten můj vesničan pěkně vyjevený. Moc nechápal, že by měl vystoupit na něco, co vůbec nevypadá jako tráva. Počáteční nejistoty překonal a betonu se přece jen dotkl. Navíc jsme hned viděli asi pět různých psů, na což Bonifác reagoval hrdinně se staženým ocasem. Hned za chvíli však už po louce lítal, jakoby ta roční fenka grifonka byla jeho stará kámoška. Takže pak ještě přesvědčit ho v té spoustě pachů a zajímavostí, aby vykonal loužičku, abychom neudělali na návštěvě ostudu. Zvláštní, že doma ho vůbec přemlouvat nemusím…to koná loužičky všude a bez vyzvání. Na návštěvě k sobě projevili vzájemné sympatie s mojí osmnáctiměsíční neteří. Naštěstí Boník pochopil, že malé slečny se nekoušou..ani v případě, že ho jemně poplácávají po čumáku. Uf, takže úvod do velkého světa máme za sebou. Mělo to spoustu pozitivních důsledků..Zjistil, že vydrží nečurat déle než půl hodiny a doma usnul jako špalek.