Jak to všechno začalo
Ke psům jsem tíhla vždycky. Nezabránila tomu ani vytrvalá snaha babičky, která bojící se obcházela všechny psy obloukem a já tedy zavěšená za její ruku také. Říkám si, jestli to není příčina bolesti mého levého ramene..No nic, zpátky ke psům. Pamatuji se, že jsem už jako malá připnula na vodítko plyšáka a chodila ho venčit. Svého opravdového živého pejska jsem se dočkala ve svých dvanácti letech, kdy moje rodička nátlak nevydržela a za vydatné podpory starší sestry jsem dostala anglického kokršpaněla. Jakožto nezkušený pejskař a navíc vlastně i dítě jsem určitě v jeho výchově udělala řadu chyb. Přesto to byl takový můj méďa a zlatíčko, který se mnou žil 11 let. Když odešel do psího nebe, tak jsem se začala poohlížet po novém přírůstku a už dříve mě strakáč zaujal. Prostě jsem chtěla takového normálního psa a když jsem se začala pídit po dalších informacích o těchto „potvůrkách“, tak bylo jasno! Bude to český strakatý pes. Tenkrát jsem ještě žila u rodičů a tak jsme se dohodli odložit to na jaro. Náhoda na Internetu způsobila, že jsem se v rámci získávání informací o ČSP setkala s chovatelkou, která na jaro plánovala štěňátka. Avšak podle rčení „člověk míní, život mění“ jsem se podmínek pro pořízení svého strakáče dočkala až o dva roky později. Přestěhovala jsem se od rodičů na venkov, zařídila si vlastního život a začala se opět poohlížet, zda někdo nemá či neplánuje štěňátka. A zase mi pomohla náhoda, když jsem na Internetu potkala chovatelku, se kterou jsem dva roky nebyla v kontaktu. Jsem asi dítětem štěstěny, protože každým dnem čekala již druhý vrh u své Barbuchy. Začalo tedy takové to čekací období, zda tam bude i nějaké to štěndo pro mne a dočkala jsem se. V necelých čtyřech týdnech jsme vybírali z malých spících morčátek. V podstatě během vteřiny jsme se s přítelem shodli na „Bonifácovi Strakatý samet“ alias „Flamendrovi“. Oba jsme na něj koukli, když zrovna svačil mámino mlíčko a Pepík ještě dodal „ten se srdíčkem“. Nemohla jsem tomu věřit, že se na mne skutečně usmálo štěstí, navíc v CHK Strakatý samet. V podstatě kdykoliv jsme mohli přijít a s Bonifácem se pomazlit, načerpat informace, vypít kafe.. Když pomyslím, že těchto návštěv museli Hochmanovi podstupovat nejméně 6x tolik, tak smekám klobouk a děkuji jim za takový milý přístup. Lepší chovatelská stanice mne ani nemohla potkat. Štěňata měla super servis, vlastní pokoj, hlídací babičku a tak zajištěnu stálou lidskou společnost – i v noci!! Za jejich vstřícný přístup jim patří velký DÍK – však oni vědí! J
Pro Bonifáce jsme si přijeli 3.1.2007. Vybaveni cennými radami a chovatelským balíčkem jsme se vydali na cestu k domovu. Bonifác za chvilku usnul v autě, ale aklimatizace v našem domě mu trvala asi tři dny. Nejdříve se vůbec neodvážil do všech pokojů…koberec v obývacím pokoji se mu moc nezdál – tedy než pochopil, že dobře saje loužičky J Zato nyní ho ten rozlet už neděsí a odváží se i tam, kam bychom nechtěli. V praxi se mnou chodí i do sprchového koutu a když vidí, že tam opravdu nepovolím, tak alespoň leží na koberečku před ním. Pravidelně se s Pepíkem "dohadujeme", s kým bude Boník ležet na gauči a Pepík "vyhrožuje", že si snad pořídí vlastního psa.
Bonifác si získá každého. Je to prostě strakáč! Stále mě to utvrzuje v tom, že jsem si vybrala prostě to NEJ plemeno. O všedních i nevšedních událostech Bonifácova života - doma i na cestách - se dozvíte tady ve „Strakatém deníku“.